Historie

Ačkoliv zmínky o práci s kraniosakrálním systémem a mozkomíšním
mokem najdeme již v pramenech starého Egypta, Indie nebo Peru, za
počátek moderního vývoje tohoto oboru se považuje práce amerického
osteopata Dr. Williama G. Sutherlanda (1873-1954).

Dr. Sutherland navázal na původní myšlenky Dr. Andrewa Stilla (1828-1917),
který v 80. letech 19. století založil American School of Osteopathy v Missouri
a formuloval základní principy osteopatie:

1. Tělo funguje jako celek, je to jedna funkční jednotka.
2. Tělo má své samoregulační mechanismy.
3. Struktura a funkce jsou navzájem provázané.

V rámci svého klinického výzkumu se Dr. Sutherland několik desetiletí
věnoval detailnímu studiu anatomie. Výsledkem jeho celoživotní práce je
tzv. „kraniální koncept“, který začal na sklonku svého života učit i další
osteopaty.
První inspiraci pro rozvinutí kraniálního konceptu našel ke konci svého
studia medicíny, když si prohlížel výstavku anatomických exponátů.
Mnohokrát vyprávěl, jak ho ta myšlenka doslova „udeřila do hlavy“, když
zkoumal rozloženou lebku, jejíž jednotlivé kosti byly od sebe oddáleny.
Zaujal ho tvar švů mezi kostí klínovou a kostmi spánkovými a najednou
ho napadlo: „Jsou zkosené jako rybí žábry sloužící k primární respiraci.“
Dr. Sutherland si uvědomil, že tvar a uspořádání lebečních švů svědčí
o schopnosti pohybu.
To bylo zcela v rozporu s konvenční anatomickou premisou, že lebeční kosti
dospělého člověka jsou pevně srostlé a nemohou se hýbat. (Zajímavé je,
že toto přesvědčení se prosadilo jen v západní anatomii. V Rusku, orientálních
státech i perské tradici se vždy učilo, že lebeční švy se mírně pohybují.)
Dr. Sutherland proto provedl mnoho pokusů, aby nakonec dokázal, že mezi
lebečními kostmi skutečně dochází k určitému pohybu. Zjistil, že když je
tento pohyb nějak omezen nebo dokonce znemožněn, projeví se to různými
potížemi po celém těle. Tím odhalil souvislost kraniosakrálních dynamických
procesů s fyziologickým fungováním celého těla. Kromě fyziologických změn
při svých pokusech zakoušel také nejrůznější emoční a kognitivní potíže.
Spolu s tím, jak Dr. Sutherland postupoval ve svém výzkumu a praxi,
stále více oceňoval povahu a vlastnosti membrán spojujících jednotlivé
kosti a obalujících centrální nervový systém, ale i dynamiku tekutin uvnitř
těchto membrán. Nakonec došel k tomu, že pohyby lebečních kostí, kosti
křížové a v důsledku toho i pohyby všech struktur v těle jsou jen reakcí na
působení biodynamických sil v mozkomíšní moku. Svá pozorování zaměřil
na pravidelnou pulsaci mozkomíšního moku, jež rozhýbává všechny tělesné
tkáně a vyvolává změny jejich polohy a funkcí. Nemohl se pak vyhnout hlubší
otázce: „Co vyvolává pulsaci mozkomíšního moku a v důsledku i všech
tkání v těle?“
Dr. Sutherland tuto neviditelnou životní sílu, která rozhýbává celé tělo,
nazval Dech života. Učil, že pulsace mozkomíšního moku je přímým projevem
Dechu života. Přesněji řečeno, pulsaci mozkomíšního moku vyvolává potence
Dechu života. Potence Dechu života je dynamická síla, která iniciuje jemné,
avšak už pozorovatelné pohyby tekutin a tkání. Lze ji přirovnat k životní síle
tradičních kultur.
Kraniosakrální terapeut může lidem pomoci budovat jejich potenci, zvýšit
jejich životní sílu neboli vitalitu, a tím obnovit nebo prohloubit jejich spojení
s Dechem života, což vede k celkovému zlepšení zdraví a pocitu pohody.
Potence Dechu života tedy pohání pulsaci a pohyb mozkomíšního moku
uvnitř durální membrány. V jedné fázi tohoto pohybu tekutiny stoupají
vzhůru směrem k hlavě a v druhé fázi klesají zpět dolů ke křížové kosti.

Tento cyklus je trvalou ústřední součástí naší fyziologie. A protože míšní
mok proudí mezi hlavou a dolním koncem páteře, Dr. John Upledger nazval
tuto práci kraniosakrální terapie. Do té doby se používal termín „Kraniální
koncept osteopatie“ Dr. Sutherlanda.
V důsledku pulsace mozkomíšního moku se pohybují i lebeční kosti a kost
křížová. Jeden populární přístup ke kraniosakrální terapii tento fakt vyzdvihl,
což vedlo k všeobecně rozšířené představě, že kraniosakrální terapie je
o korekci pohybu kostí. Celkový rozsah práce Dr. Sutherlanda byl však
mnohem širší, i když porozumění pohybům kostí bylo jeho součástí.
Dr. Sutherland se mnohem více zajímal o síly skryté pod těmito pohyby
projevující se skrze mozkomíšní mok, a jejich vztah k Dechu života.
Energetické síly a potence Dechu života pohání přirozenou fluktuaci
mozkomíšního moku a vnitřní motilitu tkání. Díky kraniálnímu konceptu
Dr. Sutherlanda získaly tyto vnitřní síly na významu.
Ke konci života bylo Dr. Sutherlandovi čím dál jasnější, že tato práce je více o
potenci Dechu života a jejích projevech, než o pohybech tekutin a tkání.
I dnes je orientace na membránové napětí a odpor tkání důležitou součástí
kraniosakrální práce, učíme se však navíc, že toto napětí a odpor udržuje
inertní potence skrytá uvnitř.
Terapeutické techniky se výrazně zjemnily a pozornost praktikantů se
zaměřila na projevy potence Dechu života v tkáních a tekutinách.
Dr. Sutherland neustále zdůrazňoval, že praktikant se může na tyto síly vždy
spolehnout, protože jsou řízeny svou vlastní vnitřní inteligencí. Podporoval
praktikanty, aby plně důvěřovali léčivé moudrosti potence mozkomíšního
moku, neboť tato síla je to, co zajistí terapeutickou změnu. Některé větve
kraniosakrální terapie toto poznání ještě prohloubily a biodynamický přístup
je již plně založen na tomto pohledu.
Některé z technik a dovedností kraniální osteopatie se začaly šířit
a v upravené formě vyučovat i mimo osteopatickou komunitu, aby je mohli
využít i jiní terapeuté. Nejznámějším zastáncem rozšíření těchto dovedností
i mezi veřejnost je John E. Upledger, D.O., který založil Upledger Institute,
hlavní vzdělávací organizaci v kraniosakrální terapii a příbuzných terapiích.
Přístupy kraniosakrální terapie vyučované v tomto systému jsou všeobecně
více strukturně zaměřené. Nejčastěji se o nich mluví, jako o biomechanickém
přístupu. Mohou být samozřejmě velice přínosné a účinné, je však nutné říci,
že biomechanický přístup není tak úzce spjatý se Sutherlandovým kraniálním
konceptem osteopatie, ani s přístupy, které se z něj přímo vyvinuly, jako
kraniosakrální biodynamika. Je však důležité ocenit význam práce
Dr. Upledgera, protože zpopularizoval a rozšířil kraniosakrální terapii mezi
širokou veřejnost.1
Svou vytrvalou prací a přínosem do kraniosakrálního pole vešli ve známost
i další výjimeční lidé: Dr. Rollin Becker, Dr. Robert Rulford, Dr. Jim Jeallous,
Viola Frymann, Franklyn Sills, Michael J. Shea, Ph.D., Bhadrena Tschumi Gemin a mnozí další..